Událost o které se nyní rozepíšu byla příčinou toho že na tomto webu vznikla sekce povídky ze života do které se budu snažit přispívat články z běžného života co se stává i nestává. Ale nyní k našemu dnešnímu příběhu..

Bylo pozdní úterní odpoledne 7. září 2004, které se nezdálo býti ničím zajímavé a celý den probíhal klasicky podle mého denodenního harmonogramu - ráno vstát, vyčistit tesáky, umýt obličej, posnídat a tak dále, vždyť to určitě znáte. Odpoledne jsme se s přítelkyní Kristýnkou vydali na cestu ke mě domů (Z Lužin do Hostivaře) klasickým způsobem, což znamená metrem, ale cesta toho dne neprobíhala tak jak měla neboť jsme si po několika zastávkách všimli na stanici čekajících rodičů, které jsem se iniciativně jal pozdravit a vyklonil jsem se z vlaku, pozdravil a zamával rodičům mé milé, která toto pochopila jakožto příležitost ke krátké konverzaci a náhle opustila metro což během mžiku napadlo i mne. Po několika krátkých sekundách jsem si však uvědomil, že můj batoh naložený cennostmi zůstal uvnitř onoho podzemního vlaku, tudíž jsem se bleskurychle otočil abych si své zavazadlo vzal zpět na svá bedra, ale v tomto byl však velmi podstatný háček, neboť řidič metra se rozhodl, že času pro nástup a výstup již bylo dáno dostatek, zavřel dveře dříve než stihlo mé nikterak veliké tělo vklouznout do vagónu a poté mi již zbylo jen se smutkem v očích sledovat vlak zajíždějící do tunelu a ztrácející se i s mým batohem s věcmi za téměř 20.000 korunek českých, poctivě vydělaných (v batohu se tu chvíli nalézal kapesní počítač značky PALM Tungsten T3 - vrcholový model s příslušenstvím, mobilní telefon Nokia se SIM kartou, anglické knihy, mikina mé přítelkyně a dalších mnoho pro mě důležitých věcí včetně mé propisky značky Watterman, se kterou již píšu s původní náplní asi tři roky a pořád slouží jak má). Inu zdrcen jsem se se svým nastávajícím tchánem vydal za dispečerem stanice tohoto metra, který nám slíbil, že udělá co bude v jeho silách aby onen ztracený batoh nalezl a vrátil mé maličkosti. Zajistil pracovníky pražského metra v nejbližších stanicích aby pročesali jednotlivé vagóny a zapátrali po ztraceném zavazadle. Avšak jak se dalo čekat bez výsledku. Situace se tímto zdala býti již uzavřená neboť ztracený batoh takové hodnoty jsem již odepsal. Po chvilce jsem si uvědomil, že v batohu je můj druhý telefon, který by se mohl dát využít jako prostředek k domluvě s pachatelem jenž odcizil můj baťůžek a tak jsem se snažil své starší číslo ustavičně provolávat avšak marně a bez výsledku. Chvílemi telefon zvonil, chvílemi byl mimo dosah signálu (pravděpodobně v metru) i tak jsem se snažil ve svých pokusech vytrvat co nejdéle a modlil se aby se nevybila baterie ani na jednom z používaných telefonů. I když jak se říká "zákon schválnosti" musel přijít a tak se mé komunikační zařízení s kvílením baterie odporoučelo a nechalo mne napospas telefonu patřícího mé přítelkyni, který se však ubral stejnou cestou i po koupi nové baterie. Inu rozhodli jsme se vydat na cestu domů a čas od času zkoušeli volat na telefon v batohu přístroji téměř vybitými až se nám to nakonec podařilo a telefon zvednul cizí muž, který nás ubezpečil, že zavazadlo má u sebe schované a při nejbližší příležitosti nám jej vrátí. Nabídl jsem mu za vrácení odměnu kterou však onen muž odmítl s tím, že chápe v jaké situaci se nalézám a domluvili jsme se na předání na druhý den. Jak jsme se domluvili tak se stalo a já se svojí drahou polovičkou čekali na smluveném místě a modlili se aby se neznámý "zachránce" dostavil. Čas ubíhal vcelku pomalu jak už to v takových situacích bývá zvykem, ale nakonec chvilku po domluvené hodině jsem zahlédl usměvavého kluka nesoucího můj batoh na rameni a blížícího se k nám. Předal mi mé zavazadlo a ujistil mne, že je vše v původním stavu a že je rád, že se nakonec všechno dobře vyřešilo a také nám popsal situaci z druhého pohledu a to z pohledu člověka sedícího v metru sledujícího beznaděj vystoupivších po zavření dveří a proto se rozhodl batoh zachránit a předat do správných rukou. Mnou nabízenou finanční odměnu odmítal a až po ujištění, že pokud si jí nevezme "tak mu nakopu prdel" si malou částku vzal a poděkoval, popřál nám hezký den a každý jsme šli svojí cestou.

Z tohoto plyne, že ještě mnoho lidí je slušných a ohleduplných k okolí a na úkor zisku jsou ochotni pomoci druhým. Tímto nálezci ještě jednou mnohokrát děkuji a posílám pozdrav.